Parním vlakem osoblažskou úzkokolejkou

V sobotu 16.září 2017 je zataženo a počasí evokuje vzpomínky na červnový deštivý geodetický pochod. Kolem osmé hodiny ranní se ale oblaka lehce rozjasnila a zahnala všechny chmury. Trocha slunce by jistě neuškodila, ale hlavně, že nebude pršet. Parní vlak se dnešního dne loučí s pravidelným víkendovým provozem na trati z Třemešné ve Slezsku do Osoblahy.

Od deváté hodiny se kolem parního vlaku začínají objevovat zvědaví cestující. A třebaže do odjezdu zbývá hodina a čtvrt, dospělí i děti si prohlížejí stařičkou lokomotivu a připojené otevřené vagóny. Hned za lokomotivou je agregátový vůz a za ním cyklovagón. Před odjezdem si zájemci mohou v cyklovagónu zakoupit suvenýry s tématikou osoblažské úzkokolejky, ale těsně před odjezdem poslouží svému skutečnému uplatnění, a jsou do něj nakládány kočárky a kola. Dnes nikdo na kole nepřijel, ale kočárky dorazily. Pět minut před odjezdem osoblažského parního vlaku přijíždí vlak od Krnova a Opavy a přiváží další účastníky jízdy historickým vlakem. A nakonec přichází volným krokem i děvčata Gregorova s dětmi, a tím jsme kompletní.
Parní vlak vyjíždí přesně v 10.15 hodin a ihned začíná pořádně dýmit a houkat, tak jako za starých dobrých časů. Před námi je 20-ti kilometrová trať, kterou, dle jízdního řádu, ujedeme za 78 minut. Poklidným tempem průměrně čtyři kilometry za hodinu. Ale to rozhodně není na škodu, míjíme takřka panensky krásnou přírodu, projíždíme lidmi zapomenutou krajinou bývalých slezských Sudet, kde stále dochází k vylidňování vesnic. Na polích, na naše poměry naprosto nezvykle, postávají srny a bez jakékoliv bázně si prohlížejí projíždějícího ohnivého oře, z jehož otevřených oken cvakají fotoaparáty a blikají mobily. Cestou se nám v lesních úsecích míhají před očima bedly, skoro by se chtělo seskočit z vagónu, kousek popoběhnou, utrhnout pár bedel a naskočit zpátky na stupátko posledního vagónu. Míjíme vysokou trávou zarostlé přejezdy, které identifikujeme pouze podle dopravních značek. Zastavujeme ve stanicích Liptáň – Dívčí hrad (kde není hrad) – Horní Povelice – Amalín – Slezské Rudoltice – Koberno – Bohušov. V některých stanicích by člověk, nebýt kolejí, ani nepoznal, že tudy jezdívá vlak. Během cesty je ve vagóně plno smíchu, houkáme společně s lokomotivou a ze zvědavosti navštěvujeme pivní vagón. Pár minut po poledni nás parní vlak dopravil až do cílové stanice v Osoblaze. A místní občané nám u improvizovaného stánku nabízejí domácí ořechové, makové a tvarohové rohlíčky (ty s ořechy jsou vyprodány jako první), dále perníčky v podobě vláčku a jiných motivů. Chvíli po příjezdu nastává příhodná chvíle pro děti, které si můžou hodně z blízka osahat vnitřek parní lokomotivy. Některé děti to vzaly doslovně a vtrhly do uhláku. A Saša do uhláku zřejmě spadla (s ohledem na její uhelnou tvář). Po prohlídce lokomotivy následuje krátká procházka železničním depem s výkladem strojvedoucího.

A jelikož máme před sebou tři hodiny volného času, míříme do blízké obce na oběd do restaurace s výmluvným názvem Nostalgie. Ale kuchyně je výborná, s jídlem a obsluhou jsme spokojeni. Po obědě si jdeme prohlédnou židovský hřbitov, který je od roku 1958 veden jako památka.

Do odjezdu zpátky je ještě hodina času a tak míříme na zdejší dýňobraní. Kupa dýní vlevo, kupa dýni vpravo, halda dýní uprostřed. Malé dýně, velké dýně a do toho dýňový guláš s fazolemi, dýňová bábovka (vynikající), dýňové linecké a jiná občerstvení. Stačí si jenom vybrat. Místní zahradnictví si zaslouží pochvalu.

A pak už spěcháme na osoblažské nádraží, abychom nezmeškali odjezd zpátečního vlaku. Vlak odjíždí opět přesně podle jízdního řádu a akorát včas, protože se začíná zatahovat obloha. Počasí nakonec, k naší velké radosti, vydrželo. Zpáteční cesta proběhla ve stále usměvavém duchu a mám pocit, že většina dospělých se alespoň na pár chvil vrátila do dětských let.